Pro přírodu, předky i další generace
Vztah k přírodě, pokora, úcta k předkům, odvaha a ochota obětovat čas i peníze. To spojuje partu lidí z česko-polského pohraničí, kteří vytáhli do boje proti větrným elektrárnám. Na česko-polské hranici, mezi Mladkovem a Lichkovem, jich mělo roztočit obří lopatky sedm.
A dokázali to. Po více než šesti letech úsilí. Když investor v říjnu požádal o okamžité zastavení procesu posuzování vlivu záměru na životní prostředí, byl to pro ně jasný signál: porazili větrnou lobby. V sobotu se sešli na Kašparově chatě na Adamu a roztočili tam na oslavu svoje větrníky – plastové… A také aby dali hlavy dohromady při tvorbě projektů, které by do koutu přírody, který zachránili, přivedly turisty. První vlaštovkou už je naučná stezka na polské straně hranice, která turistům odhaluje zaniklou obec. „Nabízí se možnost připojení na české straně," říkají členové sdružení „Róża Kłodzka". V sobotu to ale na Adamu bylo především o společné radosti a přátelském posezení. Jak někteří aktéři „boje s větrnými mlýny" na uplynulé roky vzpomínají? Co jim daly a co naopak vzaly? „Poznal jsem spoustu lidí, dobré i špatné. Vzalo nám to spoustu peněz a času, ale člověk to dělal rád, protože větrníky sem nepatří. To nemůže být nápad normálního člověka, obětovat přírodu," uvedl Josef Urban a dalším případným investorům poslal jasný vzkaz: „Budeme to hlídat, jsme připravení, kdyby to někdo oprášil, ten čas a peníze tomu opět dáme!" Jeho slova by mu „podepsali" všichni, ve své krajině jsou pevně zakořenění, proto proti větrníkům mnohdy bojovaly celé rodiny. Třeba jako Kotyzovi. „Poznala jsem spoustu nových lidí, naučilo mě to vnímat svět jinýma očima. Samozřejmě jsem taky přicházela o iluze a o mnoha lidech jsem si změnila obrázek, ale ten výsledek za to stojí," shrnula Lenka Kotyzová. Další hybnou silou mezi odpůrci byla Ivana Marečková, také ona svěřila své pocity: „Pociťuji jako dar, že jsem se toho všeho mohla účastnit. Pro mě je to spojené s tátou, který pro ten kraj dělal vše. Cítila jsem jako povinnost to dotáhnout do finále a jsem šťastná, že se to podařilo. V této partě jsme schopni tenhle kraj uchovat pro další generace." Ani Jan Kaňka nelituje: „Daly mi spoustu známých po celé republice i jistou zkušenost jak zacházet s úředníky. Vzaly pár let života a trošku nervů. Bylo to hezkých pár let, podařilo se dát dohromady spoustu lidí, kteří si pomáhají napříč celou republikou." Josef Kvičera je rád, že bude moci i nadále v příhraničí pořizovat pěkné záběry bez vrtulí. A nejen to… „Rád jsem se ponořil do úsilí porazit lidi, kterým jde jen o peníze a opomíjejí hodnoty, kterých si vážili jejich předkové. Jsem rád, že tady zůstane zachovaný biotop vhodný pro evropsky chráněného chřástala polního. Dalo mi to dobrý pocit, že jsou pořád lidi, kteří dokážou nasadit svoje úsilí, čas i finance, aby obhájili myšlenku zachránit Orlické hory. Samy se zachránit nedovedou, své zastánce našly v těchto lidech. Kdyby výsledek mohli vidět naši předkové, měli by pocit uspokojení jako mám já," uzavřel.
Jak to vidím… Seznámit se s lidmi, které spojil odpor proti větrným elektrárnám v naší krásné přírodě, pro mě bylo víc než obohacující. Poznala jsem inteligentní, upřímné a s přírodou spjaté lidi, kteří si na nic nehrají a dělají, co jim káže jejich rozum i cit. Jsem ráda, že se Orlický deník mohl postavit na jejich stranu. Ne však jednostranným informováním. Naopak. Čím větší prostor dostanou investoři a jejich spojenci, čím víc informací se zveřejní, tím lépe si o podobných záměrech čtenář „udělá obrázek". Ráda bych příznivcům bezvětří v česko-polském pohraničí za jejich úsilí poděkovala, jsem ráda, že jsem mohla být u toho. ŠÁRKA MIKULECKÁ
(zdroj: http://orlicky.denik.cz/zpravy_region/pro-prirodu-predky-i-dalsi-generace-20131111.html)